dk

Všichni jsme začali na něco hrát protože jsme potřebovali někoho sbalit nebo si vysublimovat pocit nedostatečnosti. Brzy se zjistilo, že když se chce fanynka s muzikantem vyspat, tak je to proto, že si chce uždíbnout své představy o něm a ne proto, že by ho začala mít strašně moc ráda. Ale muzikant si stejně udržuje romantickou představu o souznění s fanoušky, o spojení skrze silný společný zážitek, kdy komunikace plyne neverbálně. Jenže častěji jakoby se měly během večera přehrát nějaké role. Takže ve chvíli, kdy máme svůj hudební orgasmus za sebou, přebírají roli příznivci. Ti, se kterými by člověk rád mluvil, odejdou a zůstanou ti invazivnější. Obnažený …

… číst více …

Když se hudebník opije a spadne z pódia nebo se jinak paralyzuje, většinou nedostane peníze a mluví se o něm ještě dlouho, i když přesto všechno zahrál. Stejně tak by se možná mohli lustrovat mnozí pořadatelé. Do smlouvy o podmínkách uskutečnění koncertu hudebník většinou píše co chce a co nechce a snaží se to, pomocí agentury, nějak zdůraznit ve smlouvě, například reflexním zvýrazňovačem. Chce obvyklé věci jako je adresa klubu, jídlo, pití, nocleh a peníze a méně obvyklé, což je třeba koberec pod bubny a pomoc při vykládání aparátu, například v případě, když je kapele dohromady 360 a to že vymetá české hospody je spíš obdivuhodná anomálie. Pak je několik věcí, které kapela zase …

… číst více …

Podle Heideggera je lidské bytí „bytím ke smrti“. Autentické bytí znamená naplňovat život opravdově s vědomím, že končí. Neautentické bytí znamená stát se součástí anonymní masy. Libovolný kytarista celý svůj hudební život smysluplně naplňuje hrou. Díky aparátu Mono 50 postupně přestává i slyšet a díky zavěšenému javorovému masivu si zahrává se kyfózou. Nedává to ale znát! Koupil si výraznou košili, každá minuta na pódiu je promítnutím jeho vzestupů, pádů, v kytarových sólech je cítit i jemný dotek emigrace. Před ním tančí dívka, která jakoby tušila smysl Heideggerova postulátu. Absolutně nekličkuje před smrtí, ví, že nebude žít věčně. V rámci bytí ke smrti si oblékla super top, …

… číst více …

Byla jsem na industriálním koncertě. Sklep, kouř, tma, vůně kovu, uzavřená komunita v tričkách „Fuck tv“, špatný zvuk, vycizelovaný design, opravdová oddanost věci, trhavé pohyby, těkání očí, tu a tam nezvládnutý opiát, to všechno k industriálu patří a mám to ráda. Ale došla mi tam jedna věc, když přestala hrát česká a začala francouzská produkce. Z té české nešly nějak emoce ven, a tak forma převládla nad obsahem.Vnímala jsem odděleně jednotlivé vrstvy, tzn. rytmický spodek, harmonické klávesy, a chorálový zpěv, aniž by to celé mělo na mě nějaký silný dopad, ta intenzivní forma mi neumožnila najít si prostor pro nějaké vnitřní korespondování, v silnějších momentech se mi odvíjel před očima …

… číst více …

Paní Hrudková si po dlouhé zimě vyrazila z Králík do Prahy a cestou vlakem se kolem ní na bill boardech míhali samí Michalové Davidové: To je paradox, viď, Evičko… Myslela jsem, že paní Hrudková naráží na přítomnost Lou Fanánka vedle Michala Davida a v duchu jsem se poklonila jejímu vhledu a zároveň to ve mně odstartovalo spoustu otázek od Tří sester až po lišku. Paní Hrudková pokračovala: proč je tady ten pán David tolikrát za sebou? Měl by tu být radši Pepík Zímů nebo aspoň Havel… ti si to zaslouží. Pak jsme šli na premiéru filmu Nevinnost od Honzy Hřebejka, s hudebním podkresem Vladivojny Chii a můj přítel řekl, …

… číst více …

Před pár lety mi nejmenovaný bubeník pět minut před koncertem v Arše řekl, že mám svůj nástroj jako brož, kdežto on hraje srdcem a s basistou by rád dýchal, což se mnou nejde, čímž mě degradoval na nefunkční obal a já se rozbrečela. Dva dny jsem si hýčkala pocit křivdy, při kterém se mi roloval set s mým nástrojem souvisejících flashbacků: jak jsem rozsedla svou první kytaru, jak můj přítel vzteky rozbil basu o futro a jak jsem ji den nato bezhlavou chladně pověsila nad pódium, zatímco jsem hrála na půjčenou. Koupila jsem si pak novou, ale klip pokračoval. Nová basa mi pak často sklouzla z komba, o které byla …

… číst více …

Zmizel mi kocour ve fotonovém pásu gigantického víru páté dimenze. Když jsem lepila plakátek Killmeho ve Zverimexu napadlo mě, že obdržení kocoura, přilnutí a jeho zmizení v rámci poměrně krátké doby je vlastně kvintesence toho, co pořád někde čtu i si myslím. Že nás na cestě čekají zkoušky ve formě ztrát, které mají podobu ztráty věcí, vztahů, nakonec mohou mít i podobu zesměšnění. Přesouváme se někam, kde panuje „pustíš, máš“ Říká se, že zmíněný vzestup do páté dimenze by nás měl zbavit starých vzorců a svou frekvencí všechno pročistit a prosvětlit. Na posledním turné se zdálo, že na fyzické úrovni se přesun podobá střevní chřipce. Na …

… číst více …

Je málo českých skladatelek, říká skladatel PK. A já se ptám proč. Proč se mozaika celistvosti u mnoha žen prostě ne a ne složit, přestože ženy tvůrkyně mají v sobě jiný druh poctivosti, přesnosti, abstraktnosti a neuchopitelnosti. V šesti letech jsem vstoupila do dětského souboru, kde víc než dirigent a soutěže O zlatou snítku mě zaujala postava Kamily M., kterou jsem vnímala jako ženu budoucnosti. Kamila stejně jako moje oblíbenkyně Patti Smith četla prokleté básníky, milovala Burroughse a každé ženské gesto své matky ji ponižovalo….. V sedmdesátých letech, PS křičí své nespokojenosti a čte poezii na prestižním St Mark´s Church – obdoby Warholovy továrny. Její verše se z větší části točí kolem sexu …

… číst více …

Cestou na „Colours of Ostrava“ jsem ve vlaku vyslechla rozhovor dvou mužů… nejdřív jsem myslela, že řeč je o autě a teprve po delší době jsem zjistila, že jeden mluví o své přítelkyni. Připomnělo mi to mou legrační sci fi povídku, ve které jsem líčila, že by se mohla zrušit divadla a z herců by se stali komparzisti života, které by si lidi podle potřeb pronajímali. Takže kdyby někomu odešla manželka, na přechodnou dobu by si pořídil hodnou a krásnou blondýnu s pudlem slyšící na jméno Linda, která neodporuje. Muž ve vlaku mluvil o své přítelkyni podobně, soustředil se hlavně na hledisko funkčnosti. Hlavně aby to hezky vypadalo, bylo …

… číst více …