Zmizel mi kocour ve fotonovém pásu gigantického víru páté dimenze. Když jsem lepila plakátek Killmeho ve Zverimexu napadlo mě, že obdržení kocoura, přilnutí a jeho zmizení v rámci poměrně krátké doby je vlastně kvintesence toho, co pořád někde čtu i si myslím. Že nás na cestě čekají zkoušky ve formě ztrát, které mají podobu ztráty věcí, vztahů, nakonec mohou mít i podobu zesměšnění. Přesouváme se někam, kde panuje „pustíš, máš“ Říká se, že zmíněný vzestup do páté dimenze by nás měl zbavit starých vzorců a svou frekvencí všechno pročistit a prosvětlit. Na posledním turné se zdálo, že na fyzické úrovni se přesun podobá střevní chřipce. Na sociální úrovni únava z komunikace pro komunikaci a z vět typu: Vy jste ani jednou neřekli, že je to šňůra věnovaná památce Mejly a přitom je to šňůra památce Mejly…“ Na emocionální úrovni mizí potřeba trpět pro umění a začíná se projevovat bezpodmínečnost v konání.
Konečnou fází přechodu do pětky by mělo být i popření duality, což si představuju asi takhle:
Setře se rozdíl mezi hostinou a hladomorem, euforií a útlumem, nakopnutostí a únavou, protože nebudou vnímané v konfliktu, ale jako mince téhož… což neznamená, že nebudeme dál hluchnout z péáček, mít nevolnosti z baget a hemeroidy z přejezdů, ale citlivěji budeme a priori rozlišovat, co nám škodí a potlačíme neurózu a nutnost sebedestrukce.
Zmizí traumatizující otisky v buňkách, člověk se nebude programově vrhat do věcí, které mu ubližují, aby je díky přijatým mechanismům vysublimoval v nějaký hudební doják. Hudební doják tudíž nebude dojákem, ale čistou autentickou skladbou. Zmizí posuzování, takže nebude mít nálepku dojáku a nebude prostor pro hudebníkův mindrák. Samozřejmě díky bdělé pozornosti budeme rozlišovat, takže budu raději slýchat texty jako:
„Zase tak málo objevů a daleko k modlitbě
i k dopisu, k omluvě a prosbě za odpuštění
jen tichá recitace prázdných žertů
těm se ještě nasměju, až poletím děsným vesmírem
napříč a budu se potkávat v nekonečnu
opět jen sám sobě kurvou“
..než
„vim, co je dobrý, vim co je špatný,
nevim jak to vim, ale vim to málo platný…“
Ale požehnání páté dimenze mi umožní neposuzovat. Neposuzováním zmizí další blok a
rozhostí se klid, což nám například umožní se daleko snáz domlouvat telepaticky, takže trefíme začátky i konce skladeb aniž bychom se otáčeli na bubeníka a hrát i bez ztraceného playlistu.
Zbavíme se strachu ze smrti a tím sebedestrukci v podobě požívání drog, a nebo bude mít jejich konzumace úplně jinou povahu, tak jako když buddhistický mnich kalí a kouří, protože už si prošel oběma světy a nelpí ani na jednom.
Zmizí falešná skromnost i okázalost. Všichni nebudou chtít mít svůj projekt a urážet se, že v projektu někoho jiného nemají prostor nebo jsou potlačeni v mixu.
Zvukař a pořadatel i začnou tušit, že jejich práce přesahuje teritorium mixpultu nebo kulturního domu a že energie nezištně vložená se mnohonásobně vrátí. Se zmizením komplexů zmizí nepřejícnost. Obě pohlaví si uvědomí, v čem je jejich skutečná síla, ženy se nebudou zříkat své atraktivity a muži se s celým svým siláckým brněním bude chovat uctivě k ženě, která je od přírody méně ozbrojená, protože v tom je její síla a konečně to rozbalí. A žena se nebude chovat manipulativně, takže muž se nebude muset zbytečně producírovat.
Vim, že se to stane, ale jak, to nevim, málo platný….