dk

Dostala jsem poukaz na týdenní pobyt ve tmě. Na místě mi byl přidělen průvodce, který se jmenoval Zdar. Když jsme došli k mé svatyni/chatce, otevřel dveře a řekl: „Než zhasnu, všechno si ohmatej.“ Spolkla jsem vtip o tom, že nejraději bych si ohmatala jeho, a úzkostlivě jsem se rozhlédla po místnosti. Takže já jdu za sedm litrů dobrovolně do mučírny. Zkusím z toho ještě vycouvat. „Všechno OK?“ vyzvídá Zdar. „No totiž… teď jsem si vzpomněla, že doma mě potřebují, dcera má otok, a nevypla jsem žehličku; navíc jsem úplně v pořádku, jenom zabírám místo někomu, kdo má fakt problém.“ „To se ti jen zdá,“ řekl Zdar a zhasnul. Už …

… číst více …

Myslet si, že člověk něco dostane zadarmo je naivní. Skoro vždycky jde o výměnu. Ta nemusí proběhnout na hmotné úrovni, ale třeba na energetické nebo emocionální. Už týden bydlím v novém bytě, který jsem si pěkně vycídila. Najednou ke mně bez ohlášení vtrhne parta zedníků. „Dáme vám sem nový vokna,“ řekne šéf party. „OK,“ odpovím rezignovaně. Do hodiny je lino pokryté vrstvou prachu, na fungl nový ubrus dopadají kusy zdiva, a záchod plný vajglů připomíná nonstopku. „Semsišim, že máte malej dřez. Zejtra bych vám přines větší,“ spřádá plány šéf a ráno v osum stepuje za dveřma s nerez škopkem. „Máte na rukách modřiny. Chtěla jste si …

… číst více …

Můj ranní dialog s dcerou studující základku probíhal běžně: „Vstávej-zuby-čaj, s nikým cizím se nebav, ani si od něj nic neber!“ „Ještě pětikábli na pytlíček, maminko.“ Mince na „pytlíček“ byla součástí ranního šrumce. Ovšem kdo búra od mé dcery inkasuje, kde a proč pytlíček vydává, na to jsem se v domácím frmolu nikdy nezeptala. Ale dítě normálně rostlo, takže měsíční kilo mizející ve virtuálním pytli mě nebolelo. Dokud jsem nezavítala do Copy general a mladík přede mnou nevyhrkl: „Nemáte ty malý pytlíčky za pět korun? Takový ty na knoflíky…“ „Myslíš na hulení. Nemáme,“ řekl věcně prodavač a fronta se kulišácky zavlnila. „Někdy je to na knoflíky, …

… číst více …

Systém vytěsňování u alkoholu – na rozdíl od cigaret a špatných milenců – v mém případě sice naprosto selhal, ale není ani nutný. Na rozdíl od let dávno minulých mám totiž jeho konzumaci naprosto pod kontrolou. Pryč jsou doby, kdy jsem nevěděla, jestli mi pití depresi zažene nebo přivodí, kdy jsem si myslela, že po třetím panáku jsem nejvtipnější, přestože už po prvním si začali kumpáni u stolu čistit zuby párátkem nebo cvrnkat do tácků. Pryč jsou rána, kdy jsem se probouzela s jednou botou na polštáři a druhou na balkóně zataraseném dopravní značkou zákaz zastavení. Někdy jsem to opravdu přehnala a začala mudrovat a používat příliš mnoho cizích slov. …

… číst více …

Když jsem byla malá, v našem domě měl pátý schod odchlípnuté lino, které jsem vždycky musela přeskočit a když jsem zapomněla, věděla jsem, že mě buď bude otravovat úchylák nebo bude k obědu koprovka. Můj život začal být plný takových znamení, po jejichž ignorování následoval trest. Ta hra nemá nic společného se sofistikovanými knihami, kde se píše, že nemáme například svěřovat peníze člověku, který se jmenuje Sebral nebo se radit o detoxu s Našrotem. Na to já samozřejmě kašlu. Jména mých gynekologů byla Vrzal, Smejkal a Brynda a nikdy se mi od pasu dolů nic špatného nestalo. Mě ale zajímají znamení zdánlivě fádní, kdy musím udělat první věc, …

… číst více …

Jsem zvláštní kuřák. Když kouřím, zvládnu denně až 30 jakýchkoli cigaret. Vytváření systému, kdy se buď trestám a nebo odměňuji cigaretou mi zabere značnou část mozkové kapacity. Jsem v modu oběti, zmítané pocitem viny. S kamarády se vídám podle toho, jestli mi dají nebo nedají cigáro. Je to forma mé sebedestrukce. Jediná možnost, jak skoncovat s kouřením, je existenci cigaret totálně vytěsnit, dát si tuto činnost do kategorie „nemožnost“, kam patří například nutkání doletět si na Mars pro zmrzlinu nebo zavolat Sean Pennovi, aby mi přijel poškrábat záda. Dál vidím kuřáky, jak vytahují tyčinky z krabiček, osvětlují je, vcucávají tváře a vypouští průzračné šedivé válce, tváří …

… číst více …

Začátky vztahů připomínají prohlídku bytů. Narazíte na byt, líbí se vám velikostí a tím, jak je orientován. Ujedete si na výklenku v ložnici. Chcete, aby se vám líbil, a stejně tak ten, kdo byt předvádí. Zdá se, že všechno klapne. Nevidíte, že dveře výtahu vám po deseti pivech při malé nepozornosti můžou promáčknout lebku. Přehlédnete, že parkety vržou, kuchyň je z umakartu a že se vám do výklenku nevejde postel. Jenže prohlídka skončí, mozek se přepne a dojde na lámání chleba. Je tu balkon? Ano. Sklep? Ano. Spíž? Ne. Aha, tak to nejde, přes absenci spíže vlak nejede, máme obrovské zásoby rýže, těstovin a mouky. A všechny předešlé plusy jsou …

… číst více …

Peníze, keše, love, prachy, škvára, šrouby – mají nás v moci, ať už se nacházíme v zemi, kde jsou něčím kryté nebo ne. Vztah lidí k nim vnímám jako trojí: jedni myslí, že si je zaslouží, aniž by hnuli prstem – tak si to například představují krasavice, kterým se zobe z ruky. Ve chvíli, kdy ztratí pružnost, a tím i kouzlo, neví jak dál, a zbytek života stráví zadlužené v restauračních nebo jiných zařízeních. Druhá skupina si myslí, že bude mít peníze, když bude šíleně šetřit. Půlí kostky prášku do myčky, místo kondicionéru si mažou vlasy aviváží, ve vinárnách si tajně nalévají do sklenic krabčák z batohu a jezdí nakupovat …

… číst více …

Sport je pro mě možný výhradně ve stavu vnitřního uvolnění, což jsem dřív netušila. Věděla jsem, že si radši nechám přejet nohu tramvají, než bych šla na tělák, kde na mě Šprdlíková v modrých trenkách s kapsičkou na stravenku bude křičet „dotlač kozu“ nebo „šplh“ a já kam nevyskočím, tam stejně nedošplhám, zatímco spolužačky se pak půjdou ještě dovymykat před školu, čímž způsobí bezpočet erekcí kolemjdoucích. Moje příchody domů s orazítkovaným čelem od míče z vybiky a vykloubenými palci od bagru mě jednoznačně stavěly do role nekňuby. Vždycky když někdo křičel „vyskoč, přitahuj, vyvlaj, smeč, co čumíš, dělej“… začaly mi podezřele tepat spánky a zůstala jsem přikovaná …

… číst více …

Jako dítě mě představa smrti děsila, jen když si babička z legrace otočila oční víčka nahoru nebo když jsem byla v noci doma sama a moje kačenka z chemlonu nabírala podobu smrtky. Smrt v mých představách se spíš využívala k praktickým účelům – když jsem se potřebovala nesmát, představila jsem si, jak mi umírá děda na hranici a hrozně u toho kašle. Pak nastaly skutečnější doteky se smrtí – někdy příjemné – Moodyho tunel a za ním lákavá vrata do ráje při trhání krčních mandlí; pochod z Havířova do Ostravy ve spodním prádle po vypití odvaru z mandragory, ale taky nepříjemné – když mi kamarádka skočila při plavání v Axe na záda a já slyšela jen …

… číst více …