Pronajala jsem si byt v rodinném činžáku. Čeká mě první noc. Povleču, zatopím, rozvěsím obrázky a uléhám. Najednou slyším přímo od vedle živý zvuk bicích, jasný dvojkopák, zároveň někdo křičí „gól“ a do toho se prolíná skladba: „Když ti před Moskvou dojde pervitin“ od J.A.R.
Zdá se, že soused je metalista, fotbalista a příznivec funky v jedné osobě. Usínám s pomocí půlky Hypnogenu. Ráno v šest mě budí dupot dětských nožiček a rány padajícího nábytku v bytě nade mnou.
Pár dní vydržím poslouchat bumbumbum, „výborná přihrávka“ a útržky textů: „Závislosti mlýn,
naval pervitin, nebo ti dám do fusekle granát a pár min.“ Nakonec se rozhodnu zasáhnout. Začnu asi nahoře u sadistů. Rovnou jim řeknu, že dobře vím, jak své děti týrají. Otevře bodrá žena.
„Co je?“
„Promiňte, že ruším, ale pro co si ty vaše děti celý den pořád běhají?“ Vyměknu.
„Jo pani, ten dům je blbě stavěnééj.“
„A co ty rány?“
„To je bába zeshora. Občas si přihne a strhává různý předmětéé. Pojďte na kaféé.“
Postupně se dovídám vše o levé polovině domu.
„Dole bydlí mladej, ten bubnuje jak vo život. Nad ním je táta, kterej si ze zoufalství pouští fotbal naplno, což ale nevydejchává vnuk o patro vejš, a tak taví dokola J.A.R. na nějakejch dobrejch bednách. Budete to muset vydržet. A nebo si najít něco jinýho.“
Odcházím s úlevou. Člověk snáz přijímá nepříznivé okolnosti když ví, že nejsou způsobené zlým úmyslem. Z radosti si začnu brnkat na kytaru. Za deset minut zazvoní zvonek. Za dveřmi stojí bubeník, táta, vnuk, sadisti i bába.
„Můžete se trochu krotit? Tohle je klidnej rodinnej dům.“
