Jsme zvláštní planeta obydlená bytostmi, které vynaloží neskutečné množství energie na to, aby jim bylo blbě. Z pohledu případných mimozemšťanů to vypadá jako zajímavá hra, kterou hrají obyvatelé planety plné nemožností sami se sebou. Jejím principem je, že na to, co člověk opravdu změnit nemůže, si nikdy nepostěžuje – jako například na zemskou přitažlivost nebo barvu brouků –, ale stěžuje si na věci, které změnit může – že neumí anglicky, má strašnou manželku, velkej zadek… Je důležité tvářit se, že stoprocentně víme, co by nás učinilo šťastnými, ale eliminovat jakoukoli možnost si podmínky pro štěstí vytvářet. Když se nějakým přehmatem díky jiným hráčům představy splní, je třeba začít se ošívat a stěžovat si, že je to buď trochu jinak nebo pozdě, a nebo to má divnou barvu. Zkušení hráči už vědí, kde štěstí hledat – tam, kde zaručeně není –, například v bankovkách nebo v pocitu důležitosti. S takovým nasazením a s pomocí různých léků je takto docela pravděpodobné, že se stanou vítězem. Hrát může každý. V hracím poli by mohl nakonec sedět i Dalajláma a lamentovat, že by se byl býval mnohem raději šťoural v rádiích, než lámoval, ale ten se z nějakého důvodu ze hry vyvlékl. Za nasbírané body pak hráči za odměnu trpí nespavostí, protože mají pocit, že přes den nic nestihli, a bojí se smrti, protože pak nebudou moct hrát hru. Já jsem se do hry pustila už na základce, takže jsem prožila dlouhé období, kdy jsem měla i neměla dost pozornosti, koupila si všechno možné všech barev, ztloustla, zhubla, měla i neměla kluka, peníze, úspěch, auto… Pořád jsem byla v podstatě dost nešťastná, takže hra se dařila. A najednou mě zasáhla zásadní ztráta, na kterou už nestačily žetony. Jako bych se díky nějakým iracionálním silám dostala víc k sobě a „mimo hru“. A paradoxně jsem začala cítit úlevu, jakoby se zastavil čas a nebyl důvod pro nutkavá přání. A zmizely představy a ulpívání na nich a všechno bylo správně tak, jak to bylo, i když to bylo třeba i to nejhorší, co jsem kdy zažila. Mimo hrací pole byly tisíce dveří, které se najednou otevíraly, byly tam místnosti plné zázraků a žádný strach, nakonec ani ze smrti ne.
Takže možná má nakonec pravdu spisovatel Tom Robbins, který říká: „Štěstí si lze osvojit, je sebegenerující a proto jeho trvalá existence nepodléhá vnějším okolnostem.“ Jinými slovy, člověk vždycky může hru na štěstí přerušit a pokusit se normálně šťastný být.
