Své dětství jsem prožila na Trojském ostrově, kde měl skoro každý psa. Buď proto, aby nebyl v chatce sám, ale většinou spíš proto, aby měl na koho řvát. Mně samotné bylo proti srsti našim sedmi psům poroučet. Vždycky jsem si představila samu sebe na cvičáku v područí obra s naběhlou žílou na krku, který mě nutí po tisící aportovat. Mou teorii o nutnosti laskavého přístupu ke všem bytostem mi později potvrdily přítelovy dopisy z vojny; o šikanování, bojových rojnicích, přískocích vpřed, zoufalém stříhání metru a nutnosti pašování holek do skladu. I když je pravdou, že přítel ještě dlouho při vytírání podlahy recitoval „co je mokré, to je čisté“, nevypadá u toho kdovíjak postiženě.
Minulý týden přivedl domů dva irské setry – Josefa a Karla. Karel okamžitě všechno počural a Josef rozkousal, což mi vůbec nevadilo. Vadil mi Jirkův zlověstný výraz otrokáře.
„Nebudeme na ně nic křičet. Vzpomeň si na vojnu,“ řekla jsem prosebně.
„Ale prosím tě, u psů je to něco jinýho, tam je ten vztah danej. Proč myslíš, že se říká majitelům, páníček‘, a ne, služebníček‘? Podívej, dostal přes čumák, a jak je šťastnej,“ odpověděl Jirka.
Rozhodla jsem se jet na mezinárodní víkendový kurs pořádaný kynologickým klubem s názvem „žhavé problémy se psy/hot dog problems“, abych se dokázala vžít do psí kůže a stát se mediátorkou mezi Karlem, Josefem a Jirkou. Na programu měly být různé extrémní modelové situace, kdy jednou byl psem člověk a pes pánem a naopak.
V pátek jsme simulovali takzvaný lidský útulek, kolem chodili psi, vybírali si nás a odváděli k lidským boudám, kde nás pak řezali. V sobotu se program nečekaně zvrtnul kvůli demonstraci zástupců organizace „pes je jídlo, ne kamarád“, kteří si za naším plotem otevřeli stánek kulinářských specialit s názvem Paštěkárna… raději jsme odešli na ubikaci a pustili si seriál Čtyři z tanku a pes. V neděli jsme se učili rozpoznávat význam jednotlivých psích štěků. Naučili jsme se toho hodně a odjížděla jsem s pocitem, že neděle určitě stála za oba předchozí divnodny. To bude doma překvápko, rozumím psí řeči!
Opatrně našlapuju po schodech a blížím se ke dveřím, odkud se ozývá funění. Copak si asi ti mí miláčci budou povídánkovat…
Vtom zaslechnu Karla:
„Bacha, už se vrací ta pseudolaskavá dogmatička. Škoda že ta včerejší tajná panička už odešla. Vypadala jako Jenifer Lo pes. A bavil mě i její inteleštěkt!“
A od té doby jsem, co se týče laskavosti, velká PESimistka.