Po dlouhé době jsem v Praze a mám i trochu času, a tak zamířím na Malou stranu. Chci se v parku Holubička podívat na brutalistní betonovou instalaci výtvarníka Krištofa Kintery. Baví mě jeho provokace, věže z elektrospotřebičů, šepotající rypadla a upocené betonové domy. Baví mě, že Krištof sice myslí environmentálně, ale bez únavného moralizování. Jenom klade tiché otázky.
Na mostě potkávám kamaráda, kterého zase baví sociologické průzkumy a klade velmi hlasité otázky. Setkání s ním je pro mě proto vždycky zajímavou výzvou.
„Čau Evo, pojď na jedno,“ řekne Pavel.
„Ale fakt jen na jedno. Chci pak do parku na Kinteru.“
„Nekecáš?“
„Nekecám.“
„Na beton, Evo?“
„Jo. Na beton, Pavle.“
Usadíme se U Glaubiců.
„Tak jsem přečet tvoje sloupky. Máš takový mužský myšlení, víš to?“
„Ani ne.“
„Kdo takhle z holek, co píšou, má ještě mužský myšlení?“
„Nevím, Pavle.“
„Co třeba Petra Hůlová?“
„Třeba.“
„Máš dost výstřední šaty.“
„To abych ladila Kinteriéru.“
„Vtipné. Akorát že park je exteriér, víš Evo?“
„Vím.“
„Kolik bys řekla, že má člověk za život průměrně sexuálních partnerů?“ pokračuje Pavel a objednává druhé pivo.
„Tak padesát?“
„Omyl. Deset! Nezdá se ti to málo, když uvážíš, že člověk myslí hlavně na sex, Evo?“
„Tak někdo ho má třeba víckrát s jedním člověkem.“
„To je fakt vlastně, vidíš, já tomu sám moc nedám. Jsem totiž dost náročnej,“
řekne Pavel a přehazuje pozornost na servírku:
„Slečno, jaký byl váš největší zážitek letošního léta?“
„Že se na mě vykašlal můj bejvalej. Hajzl jeden.“
„A tvůj, Evo?“ zeptal se Pavel.
„Můj ne.“
„Řekni, jak by vypadal podle tebe ideální svět?“
„Všichni by byli spokojený, furt by se na něco neptali, a tím pádem bych teď už byla na výstavě. A tvůj?“
„Všichni by byli chytřejší, abych se měl s kým bavit. Zdá se mi, Evo, že mužský myšlení přece jen nemáš. Ale dík za pokec.“
A tak jsem si díky svýmu myšlení stihla prolítnout Holubičku a byl to nakonec very kinteresting trip.