Když jsem byla malá, chtěla jsem být Ježíškem. Pak dlouho nic a pak prodavačka. Ježíšek mi připadal fajn do doby, než jsem dostala k Vánocům plyšový kožich, co mi neslušel. Opila jsem se pak vaječným koňakem během Bohdalky a Dvořáka tak, že máma musela zavolat záchranku. Stejně jsem se ale dál modlila k takovému andílkovi ze sádry, co visel nad dřezem. Modlitba a tři přání, které se často nesplnily, a tak jsem myslela, že mě Bůh prostě trestá. Dost často jsem se modlila za to, aby děda s babičkou nikdy neumřeli, a když děda umřel, anděla jsem rozflákala a s modlením přestala. Nastalo krutě ateistické období – jednou jsem omylem přespala na faře, a když jsem slyšela, jak se dole zpívá Anděl kámen odvalil, poťouchle jsem se před svatým obrázkem vyčurala do umyvadla. Druhý den jsem ale nechytla žádného stopa a šla tak dlouho, až jsem došla k ceduli s názvem vesnice Zdechany. To už jsem věděla, že Bůh s tím nebude mít nic společného – mrsknul nás na tohle hřiště a je mu jedno, jestli si kradem bábovky, nebo padáme z prolézačky, protože ví, že stejně všechno dopadne tak, jak chce on… A od té doby se mi mnohem víc plní přání jen tak hozená do vzduchu, která mě nemají spasit. Třeba: „Místo dvacetimetrového bytu se záchodem vzdáleným asi kilák bych klidně brala stometrovej, ale vlastně je to jedno“. Kdežto přání typu „jestli se ke mně nevrátí, tak nic nemá smysl a možná se i zabiju,“ se nikdy nesplnila. Jakmile se k přání upnu, nevede k němu žádná cesta. Bůh nebůh.
Klidně tedy budu bydlet ve vile s Johnnym Deppem místo Vanessy, ale psát do Íčka z Letný je taky v pohodě.
