Všichni jsme začali na něco hrát protože jsme potřebovali někoho sbalit nebo si vysublimovat pocit nedostatečnosti. Brzy se zjistilo, že když se chce fanynka s muzikantem vyspat, tak je to proto, že si chce uždíbnout své představy o něm a ne proto, že by ho začala mít strašně moc ráda. Ale muzikant si stejně udržuje romantickou představu o souznění s fanoušky, o spojení skrze silný společný zážitek, kdy komunikace plyne neverbálně. Jenže častěji jakoby se měly během večera přehrát nějaké role. Takže ve chvíli, kdy máme svůj hudební orgasmus za sebou, přebírají roli příznivci. Ti, se kterými by člověk rád mluvil, odejdou a zůstanou ti invazivnější. Obnažený hráč přistoupí na všechno. Běží pro fixu, nechá si sahat na zadek, předstírá, že si fanouška pamatuje. Taková rychlohra, na kterou jsme přistoupili už kdysi tím, že jsme si koupili kytaru a ne luk. Fanoušek investuje zájem a něco si chce odnést. Někomu stačí palička, někdo si odvede hudebníka, ale často zůstane pocit nedořečenosti, nějakého uvíznutí v sebepotvrzovací hře, kdy se stejně lidi úplně nepotkali.
Když jsme hráli na Tchaj-wanu přišlo pět set lidí, všichni mlčeli, nikdo nic moc nepil a po koncertě se mě plaše zeptal mladík, jaké ovoce mám nejradši. „Mango“, řekla jsem.
