Jako dítě mě představa smrti děsila, jen když si babička z legrace otočila oční víčka nahoru nebo když jsem byla v noci doma sama a moje kačenka z chemlonu nabírala podobu smrtky. Smrt v mých představách se spíš využívala k praktickým účelům – když jsem se potřebovala nesmát, představila jsem si, jak mi umírá děda na hranici a hrozně u toho kašle.
Pak nastaly skutečnější doteky se smrtí – někdy příjemné – Moodyho tunel a za ním lákavá vrata do ráje při trhání krčních mandlí; pochod z Havířova do Ostravy ve spodním prádle po vypití odvaru z mandragory, ale taky nepříjemné – když mi kamarádka skočila při plavání v Axe na záda a já slyšela jen její přiblblý smích s ozvěnou. Naštěstí jsme ten den plavali na šířku, takže jsem se stihla chytit rantlu. Skutečně mě pak zasáhlo, když mi v pubertě zemřel přítel, ale zároveň mě zajímalo, kdo mi teď vrátí vinyl s B-52’s, co stál na burze dvě stě pade.
Časem mi došlo, že smrt je vlastně naplnění života, že by se na ni měl člověk připravovat a že to může být docela zábavná a smysluplná činnost, což si v naší rodině myslel jen můj strýc. Slíbila jsem mu, že v dotyčné chvíli ho tajně nahraju, a pak splním jeho přání, protože duše bude chtít urovnat problémy.
Když jsem si pak obřadně zapnula diktafon, nahrálo se akorát : „Ulejt kus důchodu, vymluvit se z návštěvy, nechlastat tolik…“
