Podle Heideggera je lidské bytí „bytím ke smrti“.
Autentické bytí znamená naplňovat život opravdově s vědomím, že končí.
Neautentické bytí znamená stát se součástí anonymní masy.
Libovolný kytarista celý svůj hudební život smysluplně naplňuje hrou. Díky aparátu Mono 50 postupně přestává i slyšet a díky zavěšenému javorovému masivu si zahrává se kyfózou. Nedává to ale znát! Koupil si výraznou košili, každá minuta na pódiu je promítnutím jeho vzestupů, pádů, v kytarových sólech je cítit i jemný dotek emigrace.
Před ním tančí dívka, která jakoby tušila smysl Heideggerova postulátu. Absolutně nekličkuje před smrtí, ví, že nebude žít věčně. V rámci bytí ke smrti si oblékla super top, odhalila kérku, a zbavila se kamarádky. Kytarista dá do přídavku všechno, naposledy se zadívá do světel a odchází do šatny, kde se projeví, jak dva lidé zvládli vržení do tohoto světa. Autentické rande přechází do verbální roviny, bude se vtipkovat. A protože je den, kdy si celý den říkáme všechno naopak, kytarista pozve dívku na pohřeb zapomětlivostí (křest pamětí). Dívka se culí, kytaristu neposlouchá, je ráda, že jí popisuje břichou fixkou, odebírá trsátka, fotí se, a rovnou hází na fb. Kytarista, už v tuto chvíli vnímá dívku stejně jako hudbu. Stala se součástí jeho autentického bytí, nejsou hranice. On: Půjdem někam? Ona: Nó, tak třeba já jdu domů, protože tam bydlim. Chicht.
S toutou neautentickou rovinou si kytarista neví rady, smutně si postěžuje a tím sám sebe odsuzuje do stejné roviny: „Často mi připadá, že mladá děvčata jsou taková hloupá stvoření – pořád odcházejí někam, kde se nic neděje…“
