Byla jsem na industriálním koncertě. Sklep, kouř, tma, vůně kovu, uzavřená komunita v tričkách „Fuck tv“, špatný zvuk, vycizelovaný design, opravdová oddanost věci, trhavé pohyby, těkání očí, tu a tam nezvládnutý opiát, to všechno k industriálu patří a mám to ráda. Ale došla mi tam jedna věc, když přestala hrát česká a začala francouzská produkce. Z té české nešly nějak emoce ven, a tak forma převládla nad obsahem.Vnímala jsem odděleně jednotlivé vrstvy, tzn. rytmický spodek, harmonické klávesy, a chorálový zpěv, aniž by to celé mělo na mě nějaký silný dopad, ta intenzivní forma mi neumožnila najít si prostor pro nějaké vnitřní korespondování, v silnějších momentech se mi odvíjel před očima dvouvýjev – kostel, továrna, kostel, továrna, kostel, továrna a převládající pocit byl, kdyby takové spojení existovalo „enervní bombastičnost“. Následoval projekt, kde forma najednou sloužila obsahu. Francouz okamžitě nastolil bolestnou atmosféru agónie, skvělý zážitek byl v tom, že hudební formou zpracované emoce šly ven a ne dovnitř, výlev mých a zřejmě i jeho zasutých bolesti se přetavil do pocitu přijetí a úlevy z toho, že se ta vyvolaná bolest rozpustí v energii, která nestojí, ale proudí a tím se dá do pohybu, ten pohyb je směr dopředu, je to vytržení, které dostane člověka mimo sebe, kde žádná bolest není a to je asi to, co hudba vyvolávat má.
