Kamarádka jede k léčiteli.
„Pojeď taky, aspoň zjistíš, jak jsi na tom. Nějaká paní na dálku diagnostikuje, a on léčí.“
Navigace nás vede k lesu. Na kraji stojí dřevěná kůlna, na verandě vlají maskáčové trenky a několik párů ponožek, před kůlnou stojí dodávka, která slouží jako ordinace. Kamarádka vchází dovnitř. Za chvíli mě volá. Uvnitř sedí bodrý řimbaba v mikině.
„Tak vy jste měla neuroboreliózu, co to je vůbec vlastně?“ vyhrkne a začne mluvit do telefonu.
„Kikino, je tu pani s neuroborkou, vidíš něco? Zánět mozkovejch blan, zánět zvukovodu, zánět osrdečníku, píšu si. Cirrhóza jater, toxicita sto deset procent, těžký kovy? Teda ženská, vy snad žerete olovo. Vibrace zvládla, jo? Má tam ňáký ohrožení života? Patnáct procent…
No můžu vám říct, že kdybyste nepřišla, je do tejdne po vás. Ale já vás udělám a budete dobrá, chtěl jsem udělat i Špinarku, ale na tu jsem už dostal zákaz.“
„A co ty vibrace?“ zajímá mě.
„Ty se zvedly a lidi se v tom sekaj. Byl jsem napojenej na kartářky, který teď melou úplný kraviny. Navíc jsem měl vítr z toho, že mě nahoře vypnou.“
„A kdo to tam vypíná?“
„No Kulišák přece. Nasral se, zrušil duše, karma už taky není, a hajzlové maj utrum. Po smrti je jenom vědomí a pohoda, ale teď přesně nevim, co bude. No ale k administrativě. Raka nemáte, ten by byl za pade. Dejte mi dopředu tisícovku, až vás dodělám, budu vysátej jak zombie.“
Řimbaba mi asi dvě minuty luskal kolem uší a něco mumlal.
„Za tejden vám přijde přes viber sms ‚úprava dokončena‘. Nashle,“ řekne a odchází vrávoravým krokem.
Buď ho vysálo, jak mě dělal, a nebo se ho Kulišák přece jen rozhodl vypnout, a já se budu muset upravit sama.