Snažím se být empatická a vstřícná. Kolikrát beru telefon, i když se houpu na stromě a varuje mě skryté číslo. A zamyslím se, jestli nepotřebuju ještě nějaký produkt, aby se operátorka nažrala a já zůstala aspoň částečně celá. Ale dneska se mi zdálo, že mě můj ex poslal pod gilotinu a když jsem si šla koupit pro zlepšení nálady Pegase na špejli, šlápla jsem navíc do louže s vyjetým olejem. Hned poté zazvonil telefon: „Dobrý den, Olga Zubáková, česká pojišťovna, paní Turnová, máte pět minut času?“ „Oč jde?“ „Paní Turnová, už se k vám dostal nový zákon o ochraně občanů proti krádežím?“
„Nedostal.“
„Jak jste, paní Turnová, pojištěna proti krádeži, dejme tomu, paní Turnová, když vám někdo vezme peněženku a v ní bude hotovost a kreditky?“ „Musíte tolikrát opakovat moje jméno?“ „Bohužel musím, paní Turnová, to je součást naší komunikace.“ „Nejsem pojištěna vůbec.“ „A nechtěla byste se, paní Turnová, pojistit?“ „Kolik, paní Zubáková, by to obnášelo, paní Zubáková, ročně?“ „Čtyři sta, paní Turnová.“
„Čtyři, paní Zubáková, sta? Vzhledem, paní Zubáková, k tomu, že mívám v peněžence kolem sta, paní Zubáková, až dvou set korun, a stejně tak mám, paní Zubáková, na kreditkách, moc by se mi to nevyplatilo, paní Zubáková.“ „Aha, tak dobře, paní Turnová. V tom případě už pro vás nic nemám.“
„A nechtěla byste paní Zubáková, si ode mě koupit, takový super Cé Déčko, paní Zubáková, naší kapely Zubá…,“ hovor byl přerušen…
