Ukázka z knihy

Když jsem byla malá, chtěla jsem být Ježíškem. Pak dlouho nic a pak prodavačka. Ježíšek mi připadal fajn do doby, než jsem dostala k Vánocům plyšový kožich, ve kterém v žádném případě nešlo sbalit Johnnyho Deppa. Opila jsem se u Noční můry v Elm street vaječným koňakem, až máma musela zavolat záchranku. Stejně jsem se ale dál modlila k andílkovi ze sádry, co visel nad dřezem.
Dost často jsem se modlila za to, aby děda nikdy neumřel, a když umřel, anděla jsem roztloukla. Nastalo krutě ateistické období – jednou jsem omylem přespala na faře, a když jsem slyšela, jak se dole zpívá Anděl kámen odvalil, poťouchle jsem se před obrázkem Ježíše vyčurala do umyvadla. Druhý den jsem nechytla žádného stopa, a šla tak dlouho, až jsem došla k ceduli s názvem vesnice Zdechany. Nejdřív jsem se urazila, ale pak mi to došlo. Ne, Bůh mě nechtěl vytrestat zdechnutím za čurání mimo mísu. Mrsknul nás na tohle hřiště a je mu fuk, jestli si kradem bábovky, nebo padáme z prolejzačky, protože ví, že stejně všechno dopadne, jak chce on…
A od té doby se mi mnohem víc plní přání jen tak hozená do vzduchu, bez stromečku a bez anděla. Třeba: „Místo mikrobytu se záchodem na pavlači bych klidně brala loft, ale vlastně je to jedno“. Kdežto přání typu: „musím ho sbalit“ končí vyžahnutým koňakem. Jakmile se k přání upnu, nevede k němu žádná cesta.
Klidně tedy budu bydlet ve vile s Johnnym Deppem místo Vanessy, ale psát sloupky z Letný je taky v pohodě.