Začátky vztahů připomínají prohlídku bytů. Narazíte na byt, líbí se vám velikostí a tím, jak je orientován. Ujedete si na výklenku v ložnici. Chcete, aby se vám líbil, a stejně tak ten, kdo byt předvádí. Zdá se, že všechno klapne. Nevidíte, že dveře výtahu vám po deseti pivech při malé nepozornosti můžou promáčknout lebku. Přehlédnete, že parkety vržou, kuchyň je z umakartu a že se vám do výklenku nevejde postel. Jenže prohlídka skončí, mozek se přepne a dojde na lámání chleba. Je tu balkon? Ano. Sklep? Ano. Spíž? Ne. Aha, tak to nejde, přes absenci spíže vlak nejede, máme obrovské zásoby rýže, těstovin a mouky. A všechny předešlé plusy jsou najednou fuč, cestou zpět vidím umakart, s odporem se proskřípu ke dveřím a za trest uvíznu ve dveřích výtahu.
Stejně tak cítíte vůni miláčka a nevnímáte, že vám háže slupky od banánů pod postel. Vidíte jiskru ve zmorfinovaných očích po milování, ale přehlédnete, že má týden stejné trenky. Racio je v područí nevědomých sil. Všechno se zastaví, a vám se u srdce rozlívá pocit štěstí. Vaříte až tři jídla denně. Každá fáze vztahu je splněná, jen u něj jste ještě nebyla, tak popadnete palačinky a rozjedete se přes celou Prahu, v průjezdu si rovnáte vlasy, aby nevytvářely trapné esíčko, chcete si ho prostě vzít, na co čekat. A otevře vám miláček v bermudách a kristuskách. Stačí jeden krok do obýváku, kde se na všech poličkách pyšně blýskají modely lodí a letadel slepené ze sirek a všechno – vůně i charizma – je najednou fuč.
