Nedávno jsem překládala seriál „Máte doma uklizeno“, ve kterém si dvě upjaté mrchy podávaly různé bohémy, jimž zřejmě dýchal na záda exekutor, a tak si nechali celonárodně natočit do televize, jaký mají doma bordel. Profesionálky se zhnuseně promenádovaly po bytě, kde někdo prostě jen deset let neutíral prach, protože si zřejmě radši brnkal na kytaru nebo chodil ven. Kopaly do věcí a sebevědomě odstraňovaly dětské kresbičky z topení mlíkem, sajrajt z mikrovlnky citronem a tvářily se, že vymyslely prachovku. Pak naběhla četa, vyluxovala byt i s kočkou, a harpyje přišly za 14 dní zoufalce zkontrolovat. Což mě inspirovalo.
Samozřejmě, že doby, kdy jsem si míchala kafe verzatilkou jsou pryč, ale vzhledem k tomu, že jsem při vánočním úklidu našla pod kobercem chlebíček z loňského Silvestra, řekla jsem si, že taky zkusím uklízet. Tím si implantuji do hlavy „pořádek“, což je zdravé pro osobní život, jak tvrdí ta anglická paní v gumových rukavicích.
Moje četba Walta Whitmana pak vypadala asi takhle: Příhodně zrozené a vychované lidské plemeno, spárovat ponožky, rostoucí ve správných podmínkách harmonického života, dokoupit lžíce, činnosti a vývoje na volném vzduchu i v domovech, tohle založit do šanonu, patrně pozná z těchto podmínek a pod jejich účinky, že stačí prostě žít – je čas doplnit rýži. Číst a mít uklizeno nejde! A tak jsem zjistila, že si v hlavě radši nechám ponožky uvíznuté ve filtru pračky a kolem Whitmanova Stébla trávy, než vzduchoprázdno roztříděných fochů a šanonů.