TÝDEN VE TMĚ


Dostala jsem poukaz na týdenní pobyt ve tmě. Na místě mi byl přidělen průvodce, který se jmenoval Zdar. Když jsme došli k mé svatyni/chatce, otevřel dveře a řekl:
„Než zhasnu, všechno si ohmatej.“
Spolkla jsem vtip o tom, že nejraději bych si ohmatala jeho, a úzkostlivě jsem se rozhlédla po místnosti. Takže já jdu za sedm litrů dobrovolně do mučírny. Zkusím z toho ještě vycouvat.
„Všechno OK?“ vyzvídá Zdar.
„No totiž… teď jsem si vzpomněla, že doma mě potřebují, dcera má otok, a nevypla jsem žehličku; navíc jsem úplně v pořádku, jenom zabírám místo někomu, kdo má fakt problém."
„To se ti jen zdá," řekl Zdar a zhasnul.
Už chápu, proč se v angličtině říká „pitch dark“, rozhostila se totiž tma jako v piči.
Sedla jsem si do lotosového květu na tvrdou matraci, a začala jsem si projíždět životní události. Asi za pět minut mě začala nesnesitelně bolet prdel. Navíc se mi při projíždění pořád vracelo, kdo mě v nedávné minulosti zradil a několikrát mě přepadl tísnivý pocit, že nemám zrcátko, abych si zkontrolovala tváře. Byla jsem i dost nesvá z nemožnosti nějak potvrdit svou existenci: šoupnout opraváři kotle jednu ze svých knih, nebo utrousit před taxikářem kde všude jsem hrála. Ve středu se to zlomilo a přestala jsem cokoli chtít. Zdálo se mi, že jsem zavraždila chlapa, ukryla ho na půdě chalupy a vydala se schovat jeho hnijící nohu. To mě inspirovalo k napsání zásadního sloupku poslepu o tom, že se má člověk soustředit na celek místo lpění na rozkladném detailu. Když rozsvítili, cítila jsem se božsky. Sloupek sice nešel přečíst, ale zhubla jsem čtyři kila, takže mi splaskly tváře.
Tmě Zdar!