SEMSIŠIM


Myslet si, že člověk něco dostane zadarmo je naivní. Skoro vždycky jde o výměnu. Ta nemusí proběhnout na hmotné úrovni, ale třeba na energetické nebo emocionální.
Už týden bydlím v novém bytě, který jsem si pěkně vycídila. Najednou ke mně bez ohlášení vtrhne parta zedníků. „Dáme vám sem nový vokna,“ řekne šéf party.
„OK,“ odpovím rezignovaně.
Do hodiny je lino pokryté vrstvou prachu, na fungl nový ubrus dopadají kusy zdiva, a záchod plný vajglů připomíná nonstopku.
„Semsišim, že máte malej dřez. Zejtra bych vám přines větší,“ spřádá plány šéf a ráno v osum stepuje za dveřma s nerez škopkem.
„Máte na rukách modřiny. Chtěla jste si něco udělat, jo?“
„No, chtěla jsem si udělat hezkej tejden, tak jsem si lehla na Bulovku,“ vtipkuju zbytečně.
„Tak a dřez máš hotovej.“
„Co jsem dlužná?“
„Dostanu pusu. Semsišim, že máš kytaru,“ přejde do tykání šéf. „Já vobčas na lešení taky skládám písničky. Je to na internetu. Dáš tři véčka, všechny dvojitý, pak youtube a napíšeš „Béďa“.“
Druhý den ráno přechází navoněnej Béďa do útoku: „Semsišim, že tu nemáš chlapa, tak jestli chceš, tak já se hlásím. Mohli bysme jezdit na blešák do Kolbenky. Člověk by neměl bejt sám. Já teď zkoušel seznamku, ozvala se černoška z Olomouce. Ale co s černoškou,viď.“
„No asi to samý, co s běloškou.“
„Aha. Ty mě asi nechceš. Semsišim, žes hrála v docela známý kapele. A že seš ta... cerabrita. Můžu se s tebou aspoň vyfotit?“
„Klidně. Třeba to zabere na tu černošku.“
„Takže ty mě fakt nechceš“?
„Zatím ne, Béďo, děkuju.“
„Tak já bych si vzal zpátky ten dřez. Semsišim, že stejně moc nevaříš.“